Portrétování jako terapie?

Přiznám se, že je mou oblíbenou disciplínou. Je to pro mě velmi příjemný čas, kdy můžu každého z Vás poznat malinko hlouuběji než při běžném focení ve skupinách. Můžeme si popovídat o všem, co komu leží na srdci nebo na co má právě chuť… Pro některé může být fotografování určitou terapií nebo relaxací. Cílem je každého z vás maximálně uvolnit, dostat se co nejhlouběji a zachytit momenty, kdy jste sami sebou.

Na otázku, jak moc těžké je zachytit člověka takového jaký je, odpovídám, že záleží na fotografovi, jeho komunikačních a sociálních dovednostech. Rozhodně jednoduchý úkol to není, zvlášť u žen..o). Snažím se v každém z Vás najít to výjimečné, krásné, čím se líšíte od ostatních a co vás dělá tím, kým jste. Věřím, že každý člověk je ve své podstatě krásnou bytostí. Už jste viděli někdy „zlé“ dítě? Já nikdy. Proto jsem přesvědčena, že všichni se rodíme s tím „nejlepším“ já, které v nás zůstává…..jen je třeba ho „tam někde“ najít.

Když mě Iren oslovila s prosbou jí zvěčnit k pomyslnému kulatému výročí života, brala jsem to jako příjemnou výzvu. Ačkoliv jsme se znaly, před objektivem mi ještě nikdy předtím nestála. Platí, že životní zkušenosti, nadhled, moudrost jsou jistým benefitem, kterého si fotograf velmi rychle všimne a je šťastný, že je modelem právě ona.

Díky za příležitost a těším se na další výzvy krásných, zralých, svěžích žen nejen tělem, ale i duší.